Žďárské vrchy
zpět do výpisu
Oblast Českomoravské vrchoviny zahrnující téměř celé Žďárské vrchy mezi obcemi Žďár nad Sázavou - Havlíčkova Borová - Hlinsko - Polička a Nové Město na Moravě s harmonickou krajinou s lesy, loukami, pastvinami, častými rybníky a potoky s mokřadní vegetací a s charakteristickým způsobem osídlení.
|
|
více informací
|
Podrobný popis:
Žďárské vrchy se dají charakterizovat jako plochá vrchovina kulminující vrcholem Devíti skal (836,3 m n. m.). Na hřbetech jsou časté skalní útvary označované jako mrazové sruby doprovázené balvanovými proudy až kamennými moři. Nejčastějším podložím jsou pararuly a ortoruly. Místy se objevují amfibolity, krystalické vápence, serpentinity (=hadce), svory, skarny. U Hlinska převažují fylity s rohovci, křemenci a amfibolickými břidlicemi, naopak z Chotěbořska zasahuje tzv. Dlouhá mez tvořená křídovými sedimenty z vápnitých pískovců, jílovců a slínovců. Ranský masiv tvořený peridotity, troktolity a gabry byl díky svému zrudnění až do nedávné minulosti známou těžební lokalitou sfalerit-chalkopyritových rud. Celá oblast Žďárských vrchů je pramennou oblastí na hlavním evropském rozvodí mezi Severním a Černým mořem a proto byla již v roce 1978 vyhlášena jako Chráněná oblast přirozené akumulace vod. Od středověku byla vytvářena hustá rybniční soustava, přičemž v dnešní době je zde 187 rybníků, z nichž největší je Velké Dářko s plochou 205 ha. Průměrná roční teplota v oblasti se pohybuje mezi 6,8 až 5 °C a úhrn srážek mezi 650–875 mm, v nejvyšších polohách i výše. Do období středověké kolonizace byl plošně zcela převažujícím typem vegetace smíšený pralesovitý les typu smíšených bučin se smrkem ztepilým a jedlí bělokorou. Do dnešních dob se jak kyselé, tak i květnaté bučiny zachovaly jen ostrůvkovitě, často jsou chráněny, většinu lesních porostů dnes tvoří hospodářské monokulturní porosty smrku. Dalšími lesními typy vegetace jsou potoční a prameništní olšiny a jaseniny či na trvale podmáčených místech bažinné olšiny, na balvanitých rozpadech v okolí skal suťové lesy, na samotných skalách fragmenty borů s břízou a jeřábem ptačím. Místy můžeme najít podmáčené až rašelinné smrčiny přecházející na několika lokalitách do rašeliníkových borových smrčin a u Velkého Dářka až do rašeliništního blatkového boru. Z přirozených bezlesých stanovišť se zde maloplošně vyskytovala vegetace skal a rašelinišť. Po osídlení kraje však silně narostla nabídka nových biotopů, jakými jsou pastviny, louky, pole, rybníky a na ně navazující mokřady či okolí lidských staveb. Z ochranářsky nejcennější vegetace se značným zastoupením chráněných a ohrožených druhů jsou pro oblast typické rašelinné a místy až slatinné louky a vlhké pcháčové louky. Na těchto biotopech se vyskytuje i celá řada vzácných druhů mechorostů. Zajímavá a druhově pestrá je samozřejmě i fauna. Částečně prozkoumané je složení pavoukovců, střevlíkovitých brouků, denních i nočních motýlů či mravenců. Z obratlovců jsou hojní obojživelníci vázaní na biotop mokřadů, druhově pestré je i ptactvo oblasti.
Žďárské vrchy se dají charakterizovat jako plochá vrchovina kulminující vrcholem Devíti skal (836,3 m n. m.). Na hřbetech jsou časté skalní útvary označované jako mrazové sruby doprovázené balvanovými proudy až kamennými moři. Nejčastějším podložím jsou pararuly a ortoruly. Místy se objevují amfibolity, krystalické vápence, serpentinity (=hadce), svory, skarny. U Hlinska převažují fylity s rohovci, křemenci a amfibolickými břidlicemi, naopak z Chotěbořska zasahuje tzv. Dlouhá mez tvořená křídovými sedimenty z vápnitých pískovců, jílovců a slínovců. Ranský masiv tvořený peridotity, troktolity a gabry byl díky svému zrudnění až do nedávné minulosti známou těžební lokalitou sfalerit-chalkopyritových rud. Celá oblast Žďárských vrchů je pramennou oblastí na hlavním evropském rozvodí mezi Severním a Černým mořem a proto byla již v roce 1978 vyhlášena jako Chráněná oblast přirozené akumulace vod. Od středověku byla vytvářena hustá rybniční soustava, přičemž v dnešní době je zde 187 rybníků, z nichž největší je Velké Dářko s plochou 205 ha. Průměrná roční teplota v oblasti se pohybuje mezi 6,8 až 5 °C a úhrn srážek mezi 650–875 mm, v nejvyšších polohách i výše. Do období středověké kolonizace byl plošně zcela převažujícím typem vegetace smíšený pralesovitý les typu smíšených bučin se smrkem ztepilým a jedlí bělokorou. Do dnešních dob se jak kyselé, tak i květnaté bučiny zachovaly jen ostrůvkovitě, často jsou chráněny, většinu lesních porostů dnes tvoří hospodářské monokulturní porosty smrku. Dalšími lesními typy vegetace jsou potoční a prameništní olšiny a jaseniny či na trvale podmáčených místech bažinné olšiny, na balvanitých rozpadech v okolí skal suťové lesy, na samotných skalách fragmenty borů s břízou a jeřábem ptačím. Místy můžeme najít podmáčené až rašelinné smrčiny přecházející na několika lokalitách do rašeliníkových borových smrčin a u Velkého Dářka až do rašeliništního blatkového boru. Z přirozených bezlesých stanovišť se zde maloplošně vyskytovala vegetace skal a rašelinišť. Po osídlení kraje však silně narostla nabídka nových biotopů, jakými jsou pastviny, louky, pole, rybníky a na ně navazující mokřady či okolí lidských staveb. Z ochranářsky nejcennější vegetace se značným zastoupením chráněných a ohrožených druhů jsou pro oblast typické rašelinné a místy až slatinné louky a vlhké pcháčové louky. Na těchto biotopech se vyskytuje i celá řada vzácných druhů mechorostů. Zajímavá a druhově pestrá je samozřejmě i fauna. Částečně prozkoumané je složení pavoukovců, střevlíkovitých brouků, denních i nočních motýlů či mravenců. Z obratlovců jsou hojní obojživelníci vázaní na biotop mokřadů, druhově pestré je i ptactvo oblasti.
