Hrob rodičů Otokara Březiny, Počátky | Portál kulturního a přírodního dědictví Kraje Vysočina

GPS souřadnice: 49°15'52.679"N, 15°14'29.269"E Slohové období (hlavní): Historizující slohy

Podrobný popis:

Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý, je jedním z předních představitelů českého básnického symbolismu. Narodil se v Počátkách v rodině venkovského obuvníka a po maturitě na reálce v Telči nastoupil jako učitel v Jinošově u Náměště nad Oslavou. Po studiích na učitelském ústavu působil v Nové Říši. Posledním místem jeho pobytu i učitelského působení se staly Jaroměřice nad Rokytnou, kde je pochován. Březinu kromě smrti rodičů významně ovlivnilo také přátelství se spisovatelkou, filozofkou a myslitelkou Annou Pammrovou, která žila na samotě v nedalekém Žďárci u Tišnova. Byl jedním z představitelů České moderny, publikoval v dobových časopisech, hluboce se zajímal o studium filozofie a jazyků. Báseň Moje matka je součástí jeho první sbírky Tajemné dálky. OTOKAR BŘEZINA: MOJE MATKA Šla žitím matka má jak kajícnice smutná, den její neměl vůně, barev, květů, jasu: plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala ze stromu času. Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal a řezal do očí a v slzách zánět hasil, jak samum v závějích se v její cesty sléhal a ve svých vlnách umdlené jí sklenul asyl. Pod tíží tmavých let svou nakláněla šíji, žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal, smrt svoji líbala a v těžké agónii ret její s úsměvem jen slova díků šeptal. Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění v hrobových vůních voskovic a před oltáři a vonných útěch déšť i vizi vykoupení v své duše kalich chytala jak rosnou záři. O matko má, dnes v světlo proměněná, ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka! Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem, jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal: chuť trpkou života svým vlíbalas mi retem a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal. A půlnoc zelená když svítí nočním tiším, ta z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš; v svém dechu známý rytmus tvého dechu slyším a vlnou mého hlasu oživená kvílíš. V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla, tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil, žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla, v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil. A jako tvoje kdys i moje cesta smutná: bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu; plod žití jen, jenž jako popel chutná, tvým stínem ovíván se stromu trhám času.